Pavla Jonssonová, hudebnice, spisovatelka, lektorka Anglo-American University
2019
Dnes, třicet let po pádu komunizmu, je život nesrovnatelně lepší. O období socializmu vychází spousta knih. Čím víc toho vím o bývalému režimu, ve kterém jsem vyrůstala, tím víc si uvědomuji, jak hrozný byl život se všudypřítomnou STB, ve společnosti, kde na sebe lidi donášeli. Existuje kupříkladu knížka o výtvarném umění, ve které se mimo jiné píše o šedesátých letech minulého století, která přála rozvoji performance, akčního a konceptuálního umění. Státní bezpečnost ovšem umění nerozuměla, proto potřebovala do řad tajných agentů dostat umělecké teoretiky a kritiky, kteří měli vysvětlovat, jak je západní umění nebezpečné. Je smutné, že na to teoretici a kritici přistoupili, protože umělci mohli skončit ve vězení. Socialistická Státní bezpečnost se snažila kulturu chránit před vším, co přicházelo ze Západu a prosazoval se pouze socialistický realizmus.
Zjistili jsme, že Státní bezpečnost získala pro spolupráci mnoho z těch, kteří byli našimi hrdiny. Mnozí z lidí, které jsme milovali a obdivovali, patřili mezi tajné agenty. Donášeli na své kolegy a lidi ze svého okolí, čímž se zdiskreditovali. A velkým problémem je, že lidé, kterým je v současnosti kolem sedmdesáti až osmdesáti let, o tom dodnes odmítají mluvit. Narůstá tak animozita a neschopnost otevřené diskuse. Nikdo přesně neví, jak si s tímto problémem poradit.
Pracovala jsem na několika publikacích, včetně těch, které mapují období socializmu. Nedávno jsem ve spolupráci s Univerzitou Karlovou vydala knihu o české hudební scéně v období před pádem komunizmu, která nese název Devět z české hudební alternativy osmdesátých let (Nine from the Czech Music Scene of the 1980s). Psala jsem také o době, která přišla těsně po pádu Berlínské zdi. Pro alternativní kapely byla devadesátá léta úžasným obdobím. Muzikanti se dostali do studií, nahrávali, jezdili na turné a hráli na velkých pódiích. V té době také vznikaly nové festivaly, hudební kluby, hudebníci si konečně mohli pořídit nové nástroje. Bylo to skvělé období. Tuto zkušenost jsem popsala v kapitole pro publikaci Kmeny (The Tribes), která se věnuje subkulturní scéně devadesátých let, což nám pomáhá pochopit mechanizmy a strukturu moci.
Je dobré, že v tomto roce Komunistická strana Čech a Moravy v průzkumech poprvé klesla pod 5% hranici, která je potřebná na to, aby se strana ve volbách dostala do parlamentu. Dříve mívala KSČM kolem 16% až 20%. A dochází i k dalším pozitivním změnám. Jsme bohatší, žijeme ve větším blahobytu. Nemyslím si, že před 10 lety bylo běžné, aby průměrný Čech letěl na Kanárské ostrovy, půjčil si tam auto a projel celý ostrov. Životní úroveň se vyrovnává, což je samozřejmě dobře.
2009
Skupina vznikla pod názvem Plyn v rámci punkové euforie. TO byl pocit, že může kdokoliv popadnout kytaru, zadrásat pár akordu a vykřičet se. To neznamená, že jsme, my holky z kapely, neznaly, co se dělo kolem nás. Já milovala protestní zpěváky z Šafránu, virtuózy a avantgardisty progresivního rocku jako Kilhets a Svehlík, Extempore, Chadimu no a samozřejmě celou scénu druhé kultury, Plastiky, Karáska atd. Ze zahraničí jsem měla propašované desky King Crimson, Franka Zappy, Pink Floyd a tak dál. Ale punk, to bylo fakt osvobození po nekonečných exhibicích jazz-rocku. Žádná velká kapela se sem v sedmdesátých letech nedostala, jen Jazzová sekce propašovala The Art Bears a další levičáky z Recommended Records. Ano, Poláci, SBB a Niemen a taky maďarská Locomotiv GT, ti přejeli. Kapely z východního bloku byly trošku známy z desek, prodávaných v kulturních centrech.
A jak jsem slyšela Ramones, tak jsem začala cvičit a holky se přidaly na piano a bicí a moc jsme se smály. Taky jsme samozřejmě milovaly Patti Smith, ale náš styl byl napojený na to, co se dělo u nás, na vznikající alternativní scénu. Ta byla nesmírně zábavná, Garage, FPB and Jasná páka, Psí vojáci měli legrační názvy, vtipný český texty a příběhy. Byla to radost.
Ale povolení hrát na veřejnosti znamenalo mít zřizovatele, socialistickou organizaci mládeže, a pak složit před komisí zkoušky z hudební teorie i politiky. Tím jsme prošly, ale pak paní z kulturní komise ONV zavolala: “Já si přečetla ty vaše texty a myslela jsem, že už mi pomůže jen vypít flašku a skočit z mostu. Takhle by to holky nešlo. Musely byste napsat nejdřív něco optimistického.” No a tak nás dali na černou listinu a my musely najít nové jméno a zkusit to jinak, jako Dybbuk.
Každý věděl, že na koncertech je vždycky někdo, kdo kontroluje, co se hraje. Na druhou stranu se vždycky podařilo najít nějaký způsob, jak hrát. Třeba se skupina kamarádů složila a koupila nějakou zřícenou stodolu daleko na venkově a tam se pak o víkendech hrálo bez povolení, protože to nebyla žádná veřejná akce. Taky si některé kapely vymýšlely nové jméno pro každý koncert. Vnímala jsem to jako takovou vzrušenou dobu, a občas jsme si připadali jako vítězové v šílený situaci, a občas, když se někdo dostal do vězení, tak to byla strašná bezmoc.
Na začátku 90tých let se zakládaly rockové kluby, nahrávací studia a hudební společnosti. Ta porevoluční euforie, to bych přála každému.
Naši vlastní hudbu politika moc neproměnila. Spíš se naše texty soustřeďovaly na vnitřní životy, manželství, děti, rozvody, rozchody. Jestli jsme na gymplu začínaly s bláznivou ztřeštěností a záchvaty smíchu, tak to nás přešlo.
Co se týče mé dráhy na universitě, kamarádky ze Západu mi vozily knížky s feministickou teorií – a mě nejvíc zajímala ženská tvořivost, čím novým mohou přijít. Bylo to určitě v souvislosti s tím, co jsem prožila ve skupině, jak moc jsme si užily naše přátelství. Jak probíhá transcendence a jak přijmout svobodu, kterou máme?
Moje spoluhráčka Marka tvrdí, že se cítí mnohem blíž k mužům, oněm výjimečným básníkům jako Vladimír Holan nebo František Halas, než k ženám. To, jak oni používají jazyk, to je pro ni zjevení. Já jí rozumím. Ale stejně mě zajímá ona "divoká zóna“, ta specificky ženská oblast, o které mluví Elaine Showalter.
V roce 2009 mám pocit, že feminismus má smysl jako politika – je tolik práce v legislativě, odborech, je třeba něco udělat s feminizovanou chudobou, žádné tělo nesmí podléhat institucím, jak je to v případě aborcí, díky bodu ne u nás. Je nutné poukázat na násilí v rodinách. Evropská unie v tom pokračuje správně a Skandinávské země ukazují budoucnost.
Pak – a to je to, co učím ve svým genderových kurzech - je třeba použít rentgen a spatřit to neviditelné, proniknout skrz vrstvu „přirozeného“ a vidět symbolický řád, falocentrický diskurz, vnímat tisíciletí patriarchální historie. Ale ta archeologie je jen začátek, odrazový můstek k tvůrčí činnosti – to mě zajímá nejvíc.
z různých příčin spoustu českých žen antidiskriminační zákon popuzuje, tvrdí, že jim jde o lásku a nevadí jim že nedostanou žádné peníze. Abstraktní teorie, která mě osobně vzrušuje jako málo co jiného, je pro ostatní odpudivá. A tak je snadno vidět, jak obtížné je operovat s termíny jako „ženy“ a „ženskost“. Navíc jsem opravdu žádnou „esenciální“ ženskost neobjevila, je vždycky originální, a často úmyslně zastřená.
http://www.noise.cz/zubynehty/
Tento rozhovor se uskutečnil v angličtině
Foto: Janeil Engelstad
PLAY AUDIO