Když mi bylo 9, kosmonaut Jurij Gagarin přijel do Prahy. Desetitisíce lidí  ho přivítaly  květinami, protože byl prvním člověkem, který letěl do kosmu. Všichni byli tak šťastní. Ve škole nám učitel řekl, že Rusko se dostane daleko dopředu. Že do pěti let budeme trávit prázdniny na měsíci a čokolády a hračky budou zdarma. A každý z nás dostane jednu pilulku a jestliže tu pilulku polkneme, budeme spokojení, protože nám naplní žaludek. Nebudeme mít hlad a nebudeme chtít čokoládu. Říkali nám, že když člověk sedí v Cadillacu, sedí blízko země. V ruském traktoru člověk sedí vysoko a vidí svět. Všechno dobré, učili nás, pochází z Ruska.

Každý rok  se konala velká vojenská přehlídka. V roce 1965 šli nejprve vojáci, potom vojáci s auty, potom s tanky a dělostřelectvem a potom, nakonec, s letadly. Už jsme chtěli jít domů a z tlampačů jsme slyšeli: „Občané, zůstaňte, máme pro vás něco zvláštního, překvapení“. 20 minut jsme čekali a pak přijela velká auta s raketami. Další den ve škole otevřel učitel dveře a  křičel: „Máme rakety, máme rakety, máme rakety.“ Z reproduktoru nám oznámili, že teď máme rakety, takže se nemusíme bát Američanů a Němců.

Otec jednoho kluka v naší třídě byl diplomat. Přišel do třídy  s taškou plnou žvýkaček, Disneyho figurek a Marlboro cigaret. Cigarety byly uzavřené v kartonu. Mohli jsme si k nim jen přičichnout a podívat se na krásné barvy a design balení. Postupně  jsme se dozvídali o těch věcech z Ameriky a milovali jsme je. Neměli jsme moc, ale  přesto byla ta doba hezká, nebylo s čím srovnávat, takže jsme neměli problém.

Měl jsem kamaráda, který bydlel na jih, v Plzni. Chytali programy ze Západního Německa. Jednou týdně tam dávali v televizi program The Beat Club. Viděli jsme Beatles, Stones, the Kinks a Manfreda Manna. Byli jsme absolutně fascinovaní. Nikdo nebral v té době (1966 – 1968) komunismus příliš  vážně. Byla to doba velké svobody.

Znal jsem Plastic People (důležitý český undergroundový rockový band) a pracoval jsem s nimi na jejich koncertech. Měl jsem krásný život. Pak přijeli Rusové a v Praze začaly demonstrace. Na Václavském náměstí jsme házeli po tancích dlažební kostky. Začali po nás střílet. Stáli jsme proti zdi a kulky nám létaly nad hlavami. Bál jsem se. Pak nám na hlavy spadly cihly z budovy.

V sedmdesátých letech, během „normalizace“, proběhla v ulicích demonstrace proti presidentu Husákovi, které se zúčastnilo asi 10 000 lidí. Zvláštní policejní jednotky přišly se slzným plynem. Zatkly mě a šel jsem na dva dny do vězení. Bili nás a pak mě nechali odejít domů. Po dvou měsících jsem šel k soudu. Nemohl jsem říct nic. Poslali mě na rok do pracovního tábora dělat panely v cementárně. Po půl roce jsem si zlomil prst a byl poslán do nemocnice.

Byla to normální nemocnice. Horní patro mělo na oknech mříže a bylo určeno vězňům. Bylo nás v pokoji šest. Svázali jsme dohromady  pár obvazů s ponožkou na konci. Do ponožky jsme vložili mýdlo a lístek s prosbou o cigarety. Hodili jsme ponožku z okna a lidi nám poslali cigarety a čokoládu. Jeden den někdo ponožku stáhl z okna a předal ji policii. Poslali nás zpátky do tábora a proto se mi prst  nikdy nezahojil a dodnes ho nemůžu narovnat.

Poté, co jsem se dostal z tábora, mi vzali na 5 let pas. Nemohl jsem sehnat dobrou práci. Stále mi prohledávali byt, aby viděli, jestli nemám letáky proti režimu. Po pěti letech, v roce 198O, jsem dostal pas a odjel žít do Západního Německa.

Po revoluci jsem se vrátil zpátky, abych navštívil svou matku. Bylo to moc divné. Svíral se mi žaludek. Musel jsem jít na toaletu a tam viděl dvě ženy, které vydávaly toaletní papír a mýdlo na řetízku.“Co tady dělám?“ ptal jsem se sám sebe. Za ta léta jsem zapomněl ty malé věci.

Přestěhoval jsem se zase zpátky, protože  když se Německo sjednotilo, všechno se změnilo. Nájem mého obchodu s hudebninami se moc , moc zvýšil, z 1000 na 3000 marek. V Praze se všechno měnilo taky, ale k lepšímu. Lidé z nejrůznějších koutů světa přijížděli do Prahy. Bylo to nové období. Nájmy byly levné, takže jsme s jedním kamarádem otevřeli velký obchod na velmi dobré ulici a po mnoho let jsme dělali dobrý byznys. Bylo to moc dobré období.

Byznys s hudebninami se změnil. Nájmy jsou vyšší a najít dobrý nájem není tak lehké, jak tomu bylo v 90. letech. Mám menší obchod, ale můj život je moc dobrý. Žiji se svou ženou ve velmi hezkém domě mimo město. Do obchodu přijíždím o sobotách. Dělám si, co chci.

Tento rozhovor se uskutečnil v angličtině

Foto: Janeil Engelstad